Rozvoj nakupování po internetu umožnil, aby bylo možné získávat zboží i z jiných zemí. Takzvaná e-commerce má kromě výhod, jakými je nakupování z pohodlí svého domova nebo kanceláře, ale i jistá rizika. Jaké nejčastější problémy přináší přeshraniční nakupování a kam se obrátit pro pomoc? To jsou témata, na která se 1. a 2. dubna zaměří první Evropský summit spotřebitelů v Bruselu. Na dvě stě padesát sdružení ze zemí Evropské unie, Norska a Islandu, která brání práva zákazníků, se bude zabývat problémy, jež lidem z Evropské unie přináší nakupování v jiné zemi.Tomáš Večl, ředitel Evropského spotřebitelského centra pro ČR sice tvrdí, že problémy s nakupováním po internetu z jiných zemí Evropské unie, ani s případnými reklamacemi většinou nebývají, nicméně upozorňuje, na co si mají lidé dát pozor především. „Nejčastější problémy jsou dva, a to nedodání zboží a reklamační řízení. U reklamací často spotřebitel neví, jak postupovat. Objevují se rovněž problémy typu nedodání českého návodu.“
Podvodná firma na internetu. To je zřejmě největší hrozba, kterou nakupování po síti přináší. Podle Večla existují ukazatele, jak nepoctivce na první dojem odhalit. „Prvním signálem je způsob platby. Jakmile obchodník vyžaduje předem hotovost, a to i přes různé společnosti na převod (Western Union apod., pozn. red.), tak je to první náznak neserióznosti obchodníka. Doporučuji proto platbu převodem či platební kartou, kdy bankovní účet příjemce by měl být firemní, nikoli soukromé osoby. Vyplácí se rovněž prověřování obchodníka na internetu, popřípadě kontaktovat Evropské spotřebitelské centrum. V řadě zemí také existují online registry obchodníků podle jména identifikačního čísla a podobně. Doporučuji rovněž využití naše doporučení na ověření internetového prodejce na www.evropskyspotrebitel.cz/podvod.
Lidé, kteří se rozhodnout pořídit zboží v jiné zemi Evropské unie si také musejí být vědomi, že ač platí některé společné principy, právní systémy jednotlivých států se liší. „Harmonizace je na takzvané minimální úrovni. To znamená, že jsou dány standardy, které musí být v zemích EU stejné, některé právní úpravy se ale mohou stát o státu značně lišit, tudíž neplatí, že by práva spotřebitele byla všude stejná. Spotřebitel by měl sledovat, podle jakého práva smluvní vztah s obchodníkem uzavírá,“ míní Večl.
Když si zákazníci nevědí rady, jak se domoci svých práv při nákupech v jiné zemi, mohou se obrátit právě na Evropské spotřebitelské centrum. „ESC v první řadě slouží k podávání informací spotřebitelům. Kupující se na ESC může obrátit například právě s dotazem, jaká má prává v jednotlivých zemích. Pokud však chce pomoci při řešení konkrétního problému ve smyslu kontaktování obchodníka, popřípadě vyřešení celého problému, tak vyžadujeme, aby nejdříve obchodníka kontaktoval sám spotřebitel,“ upřesňuje Večl.
Spotřebitelská centra existují po celé Evropské unii, v Norsku a na Islandu. “ Spolupráce funguje na principu takzvané sítě Evropských spotřebitelských center. Pokud například řešíme problém spotřebitele se zahraničním obchodníkem, tak případ zpracujeme a postoupíme kolegům z té konkrétní země. Ti pak komunikují s obchodníkem a předají nám výsledek jejich činnosti. My pak společně se spotřebitelem rozhodneme, zda to řešení budeme akceptovat či nikoli. Tento mechanismus samozřejmě funguje i obráceně,“ uzavírá Večl.
Zdroj: Rozhlas.cz