Mnozí našli pod stromečkem dárky zakoupené během adventu v sousedních zemích a začali je užívat. Co když se pokazí? Euro-záruka ze zákona neexistuje, někteří podnikatelé ale zboží zakoupené v jiné zemi Evropské unie umožňují reklamovat i v České republice. Ovšem to může mít svá úskalí.

Záruku si nečekaně vyzkoušela česká spotřebitelka, které praskla po celé šířce podrážka u boty zakoupené v páru za 530 eur v Berlíně. Zavolala do tamní prodejny s otázkou, jak nejlépe postupovat při reklamaci. K její potěše jí bylo sděleno, že pokud je to pro ni vhodnější, může boty reklamovat v jediné prodejně v Česku, která zastupuje danou italskou značku obuvi.

Personál pražské prodejny o reklamaci věděl předem od berlínských kolegů a vše vypadalo bezproblémově. Prodavačka ihned konstatovala, že kvůli zřejmě neopravitelné výrobní vadě budou vráceny peníze. V tom se ale do hovoru u přepážky vložil vedoucí prodejny, který uvedl, že bota bude odeslána na posouzení k výrobci do Itálie a že vše nějakou dobu potrvá. Spotřebitelka to odmítla s tím, že dle zákona o ochraně spotřebitele je na vyřízení reklamace třicetidenní lhůta.

Po uplynutí této lhůty se proto na obchod obrátila s požadavkem vrácení peněz. Jenže si neuvědomila, že reklamace, ač uplatněná v České republice, se řídí právem země, kde došlo k uzavření smlouvy a k jejímu plnění. Německé právo zná pojem „přiměřená“ lhůta na vyřízení reklamace, a to dle povahy výrobku a konkrétní vady. Jenže český obchod nebyl i přes urgence schopen zajistit vyřízení reklamace ani po čtyřech měsících – což už je lhůta značně nepřiměřená. Spotřebitelka se proto obrátila na Evropské spotřebitelské centrum, po jehož intervenci u německého prodejce byla částka v plné výši 530 eur vrácena.

Případ ukazuje, že možnost reklamovat v České republice zboží zakoupené v zahraničí nemusí být vždy přínosem, protože způsob vyřízení záleží na přístupu místního zástupce dané společnosti. Pokud by spotřebitelka reklamovala přímo u německého prodejce, a to klasicky poštou, částku navýšenou o náklady na zaslání zboží do Berlína by pravděpodobně obdržela snáze. Německý prodejce se totiž k reklamaci od začátku stavěl vstřícně, nabídl pohodlnější možnost reklamace v zemi spotřebitelky a sám informoval pražskou pobočku. Ta ovšem celou proceduru zkomplikovala kvůli arogantnímu a neochotnému postoji vedoucího prodejny.

Tuto skutečnost jistě spotřebitelka nemohla ovlivnit, ale na jejím případu lze demonstrovat, že nutnost reklamovat u zahraničního prodejce nemusí být vždy nevýhodou a že kromě výhodnějšího poměru ceny a kvality zboží může nákup v zahraničí nabízet i kvalitnější zákaznickou péči.

Publikováno v časopisu dTest 1/2016.